PÍSNIČKOVÝ VLAK

První podzimní STOPY SEŠLAPANEJCH BOT se rozjely PÍSNIČKOVÝM VLAKEM v pátek 3. října v 19:28 směrem na Dobříš z hlavního nádraží v Praze.




V 19 hodin se na srazu u pokladen hlavního nádraží sešlo nepočítaně (já to tedy nepočítal) kamarádů. Původní záměr - obsadit alespoň jeden vagón Dobříšské lokálky - se vydařil naprosto dokonale. Několik jedinců využilo časové rezervy před odjezdem vlaku a do posledních chvil lokali čerstvý vzduch na perónu před vagónem. Ten zbytek uvnitř tohoto pařeniště trampingu se tvářil, že je vše v pohodě.


Chvilku před odjezdem se do vagónu procpal Tony a přednesl úvodní řeč - v podstatě šlo o zpestření, připravené samotnými drahami. Přibližně v polovině trati do Dobříše byla přichystána krátká výluka a v přestupní stanici stál jediný autobus, který měl převézt vagón zpívajících trampů spolu s vedlejším vagónem civilního obyvatelstva. Přestože Tony upozornil dráhu na nedostatečnou kapacitu autobusu varovným telefonátem, dostalo se mu odpovědi "Ale to je váš problém" - čímž bylo vše vyřešeno. Pro dráhu i pro nás.




Vlak se rozjel načas a zároveň s tím se roztrhla šňůra trampských písniček v podání skoro celé skupiny Lístek (chyběla basa), a několika dalších kamarádů. Kdo chtěl, zpíval, kdo nechtěl, poslouchal a cesta v pohodové náladě rychle ubíhala.






V přestupní stanici nás civilové ale přelstili - rychle přeběhli do připraveného autobusu předními dveřmi, zatímco účinkující a posluchači Stop se dovnitř pěchovali zadními.



Autobus se rychle plnil a prostranství před ním se zvolna prázdnilo. Těch pár "šťastlivců", kterým se podařilo urvat sedačku, bylo vzápětí zatíženo batohy svými i svých kamarádů.



Na sedačkách se sedělo po třech, v uličce by mezi lidma nepropadla na zem ani poštovní známka. Veškerý volný prostor vyplňovaly usárny a hudební nástroje. Když řidič naznal, že vůz je zatěžkán na akorátní míru, pokusil se zavřít dveře. Podařilo se mu však jen mírně zherbářovat Tonyho, za jehož zády se dovnitř tlačilo ještě několi kamarádů. Když řidič po chvíli zjistil, že Tonyho dveřma nepřepůlí, opět je otevřel a nechal událostem volný průběh. Vešli jsme se.


Karosa se pohnula na třetí pokus. Alvovi kdosi podal kytaru. Alva si ji položil na hradbu batohů a hlav, která se tyčila před ním (stejně jako všude kolem něj), držet se nemusel (nebylo kam padat) a nic mu tedy nebránilo ve hře. Tragikomičnost situace dala vzniknout několika zajímavým parodistickým textům, (zpravidla šlo o vyjádření vděku Českým drahám za zorganizování tohoto "aktu sblížení" mezi pražskými trampy.) Možná právě na žádost štiplístka šlápl řidič karosy prudce na brzdu a my vzadu jsme zjistili, že prostor v přední části autobusu je mnohem řidší. Neviditelná paže setrvačnosti nás postrčila vpřed a zlotřilý štiplístek byl přitlačen masou těl na přední sklo.


Krátce na to se autobusem začala rozlévat vůně kouře. Nešlo ale o nám známý kouř táborového ohně, ale o řidičům dobře známý pach pálící se spojky. Zázrakem jsme dojeli.




Ve stanici na nás čekal nový vlak - sice se skládal jen z jednoho vagónu, zato dvoupatrového. Zabarikádovali jsme se v horním patře. Vlak ještě hodnou chvíli postával ve stanici, a bylo to jen dobře. Ve vagónu vládla ta nejlepší nálada a při našem (úspěšném) pokusu rozhoupat v rytmu písní celý vagón, se dobře bavili i ajznboňáci.







V Dobříši jsme byli výpravčí přivítáni s nehraným nadšením - takovou invazi trampů tu stávající zaměstnanci patrně ještě nezažili. Škoda...



Nato někteří z nás vyrazili rychlostí šípu ku kempu Neskenonu, kde Tony během týdne přichystal dřevo na večerní - díky výluce noční - oheň. Zatímco ti nejrychlejší už seděli na Neskenonu kolem ohně, ti nejpomalejší právě procházeli kolem posledních Dobříšských domků...


Pro mně byl oheň na Neskenonu zajímavý i tím, že byl užitkový - Obvykle, sejde-li se tolik lidí u ohně v tak dobré zábavě, je oheň slavnostní, zatímco tady se v plamenech pekl kabanos a vařil se čaj... Sám jsem to zažil poprvé a nebylo to úplně bez romantiky.


(Na této fotografii se nelze nepovšimnout jednoho krásného "detailu" - výmluvný portrét legendy písně "Vandrák, ten tvrdej chleba má".)




Po krátkém oddechu se kytar opět chopili kamarádi z Lístku. Řada z nás tu vůbec poprvé slyšela Alvovu píseň "Vandrák, ten tvrdej chleba má." Hrálo a zpívalo se až do rána, o čemž ale už referovat nemůžu - odpadl jsem někdy okolo druhé ranní.




S novým dnem došla naplnění věta ze zvadla "V sobotu ať si jde každý vandrem kam chce." A tak se celou sobotu potkávaly po Brdech skupinky vandráků, co přijely PíSNIČKOVÝM VLAKEM.